Frajeři jezdili na motorce

Zatímco na základní Å¡kole jsme byli rádi, že máme jízdní kola, s nástupem na Å¡kolu stÅ™ední se to zmÄ›nilo. DÄ›vÄata už tu neletÄ›la na nÄ›jaké obyÄejné kluky, a kdo u nich chtÄ›l zabodovat, ten musel umÄ›t hrát na kytaru, musel mít džíny a džínovou bundu a musel být motorizovaný. Což, jak vám jistÄ› už doÅ¡lo, znamenalo potÅ™ebu mít malý motocykl. Protože na nic jiného se v tomto vÄ›ku jeÅ¡tÄ› Å™idiÄský průkaz dostat nedal.

A tak jsme vÅ¡ichni kluci pochopitelnÄ› snili o tom, jaké by to bylo, kdybychom mohli jezdit na nÄ›jakém tom motocyklu a vozit na nÄ›m nejkrásnÄ›jší spolužaÄky, které by byly rázem povolnÄ›jší.

Ale ne vÅ¡em bylo přáno. A zatímco byl synek z pohostinské rodiny hrdým majitelem motorky znaÄky Simson a tím pádem i tím nejobletovanÄ›jším z nás, mohli jsme si my ostatní nechat o jeho postavení leda tak zdát. A marnÄ› mu konkuroval i další Å¡Å¥astný z naÅ¡ich Å™ad, prohánÄ›jící se alespoň na Pionýru. Což bylo nÄ›co, co sice vzdálenÄ› motorku pÅ™ipomínalo, ale pÅ™ece jenom to víc rachotilo a smrdÄ›lo, než jelo.

My ostatní jsme si museli nechat zajít chuÅ¥. BuÄ naÅ¡i rodiÄe nemÄ›li známosti, aby nám nÄ›co podobného nové nebo aspoň v dobrém stavu sehnali, nebo to mÄ›li za zbyteÄný výdaj, protože pÅ™edpokládali, že nás to v osmnácti stejnÄ› omrzí a budeme chtít auto. Tak proÄ si nepoÄkat? A nÄ›kteří se pochopitelnÄ› ohánÄ›li i pÅ™esvÄ›dÄením, že bychom na motorkách jezdili jako blázni a možná se i zmrzaÄili nebo zabili. A je pravda, že jsme o zbÄ›silé jízdÄ› na takové motorce snili též.

A tak jsme Äasto nemÄ›li ani motorku, ani holku. A do Å¡koly jsme tak dojíždÄ›li autobusem a závidÄ›li tÄ›m, kteří si to sem pÅ™isviÅ¡tÄ›li na motorce, nebo aspoň na ‚kozím dechu‘. A až po letech jsme dali vlastnÄ› svým rodiÄům za pravdu. Když jsme se stali plnoletými a pochopili, že auta jsou nejen bezpeÄnÄ›jší než motorky, ale také v nich na nás neprší.